THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
ARCHITECTS jsou rychle zažitý a populární pojem v novodobé metalcorové branži. Tento rok se přihlásili třetím řadovým albem, se kterým sklízí velkou řádku úspěchů po celém světě. První poslechy „Hollow Crown“ pro mne byly poměrně uspokojivé – technicky orientovaná hudba s moderním zvukem, čerstvým nábojem a nenudícími skladbami. Navíc ten dokonalý zabijácký sound, řezavé kytary, mohutné, přirozeně znějící bicí – nádhera. Rozhodně v mých očích toto album dlouho překonávalo svého předchůdce „Ruin“. Po půlroce poměrně aktivního poslechu však hledám další důvod, proč si „Hollow Crown“ pustit zase a nenacházím ho. Vše je dokonale vypulírované, aranže, zvuk, stylizace skupiny – jen to prostě není dlouhodobé a to je velká škoda. Oproti minulosti jsou opatkovaní hoši v aranžích přemýšlivější, melodičtější, přístupnější. Tapované bublání střídají majestátní mosherské sekačky – jakoby se SIKTH, GOJIRA, DILLINGER ESCAPE PLAN a MESHUGGAH setkali v kadeřnickém salónu, kde budou společně kultivovat svůj vzhled a projev. Uřvaní kluci z Ostrovního království na poslední desce stále hrají složitější, ale nepřetechnizovaný nervní a živelný metalcorový koktejl a tváří se přitom jako kapely z časopisu BRAVO. Vše se snaží dělat stále lépe a lépe, mají za těch pár alb již i vlastní identitu, ale stále tomu něco chybí. Esence, která by vás donutila sedět zabořené v křesle se sluchátky na uších a se skelnýma nereagujícíma očima a otevřeným orálním otvorem plout v akváriu naplněným obsahem z „Hollow Crown“.
7,5 / 10
The Here And Now (2011)
Hollow Crown (2009)
Ruin (Re-Release) (2008)
Ruin (2007)
Nightmares (2006)
mna to prave bavi cim dalej tym viac.....
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.